V rámci Worlds Beyond All Reckoning tour zavítala do Underdogs zajímavá sestava. Obě kapely sice vyznávají black metal, ovšem každá z nich k němu přistupuje jinak. Kanaďané PANZERFAUST se na žánr dívají z té studenější a více nepřátelské perspektivy, zatímco AFSKY se nebojí odlehčit a posluchači nabídnout poněkud přístupnější a emotivnější produkci. Osobně mám mnohem více naposlouchané Dány, leč na PANZERFAUST jsem byl rovněž velmi zvědav.

Do smíchovského sklepení sestupuji tak dvacet minut před začátkem. U pultíku s merchem AFSKY obohacuji svůj šatník o velmi slušivé strečové tričko s motivem "Ofte Jeg Drømmer Mig Død" a jelikož obsluhuje přímo Ole, nezbylo než vyměnit pár zdvořilostních frází. S potěšením registruji zejména informaci, že stylově spříznění SUNKEN by brzy měli rozrazit brány studia a natočit pokračovatele výtečného "Livslede".

V osm hodin pódium zahalí hustá mlha a za kazatelnou (škoda, že nebyla nějak zajímavě dekorovaná) se zjevuje rozměrný obrys Goliatha, samozřejmě disponujícího nezbytným kostěným náhrdelníkem. Zvuk je ze začátku přepálený, nicméně brzy se zlepšuje, a tak ani nemusím po klubu hledat místo s trochu lepšími podmínkami (stál jsem tak ve čtvrté nebo páté řadě přímo uprostřed). PANZERFAUST mají na kontě rok starou desku, třetí to díl ságy "The Suns Of Perdition", ale jali se překvapivě hrát více z druhého dílu "The Suns Of Perdition - Chapter II: Render Unto Eden". To mi nevadilo, protože "Promethean Fire" nebo "The Snare Of The Fowler" jsou skvělé umně vygradované záležitosti jako stvořené pro live prezentaci. Naproti tomu ze zmiňované poslední desky zazněla jen "Tabula Rasa", což je ale rovněž velmi zdařilá skladba. PANZERFAUST působili hodně přesvědčivě a svůj studený komplikovanější BM s přesahy od MGŁA až někam po DEATHSPELL OMEGA dokázali prodat až nečekaně dobře. Působivě vyzníval i hlasový duel - Goliathův mohutný řev vs. vyšší ječák kytaristy Brocka Van Dijka. Snad jen škoda toho otravného dýmu, který nás ochudil o celkem zajímavou vizuální stránku kapely. Většinu času jsme totiž mohli sledovat jen pouhé obrysy hlavních protagonistů.

Na AFSKY jsem se těšil ještě více, neb jsem osoba, jež se velmi ráda nechává kolébat na vlnách melancholických tónů. Celá diskografie Dánů je mi nesmírně sympatická, stejně jako místní scéna, která je podobně naladěnými spolky (SOLBRUD, SUNKEN, HELTEKVAD, GESPENST...) doslova prostoupená. Nicméně subtilnější BM, který rád zabrnká na emocionální strunu, nemusí živě vyznít úplně stejně. A částečně se tak i stalo i v Underdogs. Od úvodní "Stormfulde Hav" (zdálo se mi, že ji navíc nezahráli v plné verzi) se do velmi slušně zaplněného klubu zakousla ostrá cirkulárka a nepustila až do konce. Během setu jsem snad čtyřikrát měnil pozici a nakonec zakotvil v blízkosti zvukařského pultíku, kde tremola konečně ztratila na přehnané ostrosti a kde přeci jen více vynikl jejich typicky zasmušilý vibe. I tak ale AFSKY vyzněli o dost tvrději a přímočařeji než z desek. Pochvala míří na konto majitele epesních hlasivek, totiž frontmana Oleho, jenž za mikrofonem ječel, jako by ho na nože brali. V pár momentech to Ole skutečně dost vyhrotil a dal tak vzpomenout na své vyšinuté rejstříky z "Morgenrødens Helvedesherre", prvního alba HELTEKVAD. Až se bude v Dánsku volit místní zlatý slavík, napíšu na korespondenční lístek "Ole Pedersen Luk" a neprodleně nechám zaslat do Královské akademie muzických umění v Kodani. AFSKY se celkově věnovali hlavně nové desce "Om Hundrede År", ale vzpomněli si i na průlomovou "Ofte Jeg Drømmer Mig Død", ze které potěšila hlavně úžasná "Tyende Sang" (opět v hrubějším kabátě). Celkově slušné představení, které však ve mně zároveň zanechalo lehce smíšené pocity. I cestou domů jsem se pořád nemohl smířit s tím, že tenhle večer agresivita přeci jen zvítězila nad rozervanou emocionální stránkou věci.

 Fotografie: FB AFSKY a PANZERFAUST